O krok blíže k domovu

Pátek v 14:10
Teď když jsem o další větší krok blíže k návratu domů a končí jeden z pro mě nejnáročnějších roků vůbec, si dovoluji malé ohlédnutí. Předběžné datum "září 2019" je pro mě klíčovým bodem z mnoha důvodů a vidím, že plno lidí (ani v mém blízkém okolí) si neuvědomují kolik práce a energie mě tohle všechno stálo a jak dlouho cestu jsem musel ujít, protože někdy ty zdánlivě malé krůčky prostě nejsou tak vidět jako ty obrovské. Váhu však mají oba druhy.

Někam jet, někam jít, něco si zařídit, je pro většinu osob naprosto normální a přirozená věc, pro těžce slabozrakého člověka může být splnění snu v podobě navštívení nějakého místa velká výzva, kdy našetřit si peníze prostě nestačí. Zvlášť, když vám doma vtloukají do hlavy, že jste mentál, co se o sebe do budoucna ani nepostará a vždy bude muset s někým žít a všude bude muset mít nějaký doprovod a k samostatnosti vás nevedou.


Prvně jsem se musel osvobodit od strachu cokoliv podnikat bez matky, rozumějte mi dobře, za ty roky vyvinula ve mě pocit, že cokoliv udělám bez ni bude vytrestáno, kdybyste se jí zeptali popře to, ale ve skutečnosti kvůli všemu, co vznikne bez jejího požehnání se vzteká a kope kolem sebe. Při tom sama pomůže jen v tom, co se jí hodí do krámu, ostatní realitu ignoruje a ochotná s tím pomoci není. Jenže toto je můj život a tak si ho musím žít podle sebe. Bláhově si asi myslela, že když málo vidím budu na ní odkázaný a co se jí prostě nehodí do její pokřivené reality prostě nezařídím pokud mi nepomůže, tak to nebude.

Pomohl jsem organizovat koncert svých duchovních průvodců, New Age flétnisty a jeho ženy v našem městě, teda v nedalekém městě u něhož je naše vesnice a strašák jménem matka naprosto zmizel. Mámě se samozřejmě totálně nezamlouvalo, co dělám a nevěřila, že vše platí místní kulturní organizace a já jsem jen asistent a prostředník mezi umělci a organizací. Ale došla tam a tvářila se spokojeně a pyšně. Člověk by si řekl, že pochopila a příště, u dalších mých 'podniků' vyvádět nebude. No, spíš všechno bylo horší, ale díky tomuhle mi bylo naprosto jedno co ona říká.

Ale většina záležitostí probíhala po emailu, místo konání rovněž bylo situovánu do mého obvyklého rajónu, taktéž ubytování hostů, vlastně šlo o malý krůček v před, pomaličku jsem však začínal hovořit 'sám za sebe', nesl sám část zodpovědnosti a rozhodoval se bez toho, aby mi za zadkem stála matka, parťák z oné organizace se mnou vše konzultoval, bral to tak, že já jsem hlavní organizátor a on pouze zajišťuje to v čem já se nevyznám, byl perfektní, tolik práce zastal, já vůbec netušil, co organizováni takové akce obnáší a přesto jsem se cítil být součástí týmu. Já takový mrňous a dostal jsem od organizace takového obra. Kamarádi ho začali označovat 'Goliáš'. Spřátelili jsme se a o měsíc později jsme spolu zvládli i druhou plánovanou akci.

To už bylo ono moje první setkání s mimy v americkými přáteli, tedy vlastně původně s jedním, ten si ale se sebou přivezl svého nejlepšího kamaráda, nebudu zabíhat do detailů, abych příliš neodběhl od tématu, ale tam už jsem hrál větší roli a strávil jsem víkend mimo domov, jezdil na výlety, směl být zcela sebou a moje smělé krůčky mimo dusivé, depresivní rodné hnízdo mi umožňovaly pomalu roztáhnout křídla. Goliáš se velice na dřel, jelikož pořád ještě jsem nebyl schopen mnoho věcí obstarat, ale nechal mě nahlížet do mnoha tajů své práce a já se snažil být nápomocen a hlavně být dobrý žákem a mimo akce na mě spočívala větší zodpovědnost, za asistence mého nejlepšího kamaráda a trpělivosti mých přátel se toto stalo jedním z nejlepších víkendů. Doma samozřejmě bylo zle, jako ostatně po všem mimo realitu rodičů. Nechci to teď rozebírat, ale dokázal jsem plno nových věcí a nikdo z nich na mě nebyl ani trochu hrdý, což zamrzí.

Nevadí, získal jsem nové kamarády, svého Obra, který mi vždy rád poradí a když může tak pomůže skrze tématika své práce, nejoblíbenějšího kuchaře, svou nejoblíbenější jídelnu a masivní podporu v těžkých časech a sebe důvěru. Letos jsem kamarádovu návštěvu organizoval sám. Vyžadovalo to nejen si vykomunikovat s paní ekonomkou ubytování a vše kolem koncertu, vyhledat podrobnosti ke všem po internetu, sehnat kombo pro ozvučení atd. ale musel jsem poprvé sám dojít si pro klíčky do Muzea, sám poprvé v šeru odemknout bránu do věže budovy, kde byl můj pokoj (minule si tam kluci bydleli sami a vždy jeden z nich bránu odemykal), sám si pokoj najít (loni spolu užívali apartmán teď jsme měli k dispozici samostatné pokoje) a ráno dojít poprvé bez doprovodu na vlakové nádraží (jezdím autobusem).... a čelit spoustě takovýchto výzev... pro těžce slabozrakého neofobika to byl docela záhul... vidíte kolik pro vás běžných věcí může být docela fuška pokud neslouží zrak? Bože můj, já se mnohdy tak klepal...

Naštěstí, jak se říká v jednom starém učení "Pomož si sám a bude ti pomoženo", tolik kroků jsem ušel sám a tolik nervů jsem napnul, že málem povolily, tolik starostí jsem přestál... ale v tom momentě se ke mě na cestě tu přidal kamarád z dětství, on vidí lépe, jak měl v hlavě vše nastudované, docela umí i cestovat, spolu jsme kamaráda vyzvedli na letišti, tu zase nejlepší kamarád se nabídl, že nás po příjezdu do města odveze na ubytování, pak kolegyně manžel svolil, že kombo půjčí... ona že vytiskne lístky.... nakonec jsem na nic nebyl sám... ale jde o to vyjít na tu cestu...

Získal jsem spoustu nových dovedností a zkušeností, teď jak můžu trénuji chození po venku tmě, v místech, kde odvykle nebývám, abych byl schopen orientace i za tmi, přestože úplně neznám to místo ani za dne... nesmím povolit, pro mnohé jsou tyhle výzvy až směšné a asi v tom těžko vidíte souvislost s cestou do New Yorku, ale všechno tohle.... i když vlastně nikdo jiný nevnímá pokrok, jsou důležité věci k větší samostatnosti, tím lepší možnosti a komfort při této velké cestě.

Pobyt v Praze s mým Newyorčanem mi dal jednu z nejcennějších pomůcek pro úspěch, on mi totiž ukázal jak se orientovat v prostředí, které neznám, trefil kamkoliv, nástavbou pro jeho metodu byl fakt, že znám názvy, díky nimž se dostal kamkoliv jsme chtěli a mě došlo, že já jí můžu také využívat, je prostá a každý chytrý telefon je k ní přizpůsoben, od té doby jsem i já dorazil na místa, kde jsem dosud nebyl nebo jsem cestu zapoměl, po začátku rekonstrukce denního centra mě do druhé budovy nemusely vodit, přišel jsem sám, odtud jsem si došel do 'své' jídelny na oběd, najdu novou Zásilkovnu, koupím si zboží které není v markétu, obejdu rozkopané místo s bagry (bojím se obrovských strojů, jelikož špatně vidím, obávám se, že vlezu někam, kde mi ta obrovská radlice ublíží) ...

Díky masivní podpoře mého newyorského skoro bratra se odvažuji zůstat ve městě do tmy, jet autobusem do naší vesnice a pak po kluzké cestě domů aniž bych volal máme, aby mě vyzvedla, nebojím se říct svůj názor, nebojím se jednat a prostě udělám co potřebuji, ale tímhle moje práce nekončí, do září toho budu muset stihnout ještě moc. Víc se zorientovat na vlakových nádražích, najít budovu úřadu pro požádání o byt (matka zařídila jednu v sousedním městě, ale to by vyžadovalo i tak skoro to samé dojíždění a na běžný byt prostě nedosáhnu), sám si koupit a nějak domů dostat kufr (nebývám doma a pošta je vzdálení 2 km a já nemám řidičák) a pak ho naplnit, oběhat některá místa kde jsem v životě nebyl nebo opatřit si věci, které běžně neseženu v Albertu, kterého mám po cestě... nemluvím o záležitostech po netu... pak další koncert a návštěva kamaráda... příští rok bude pro mě hodně náročný... ale stát na prahu cesty domů za to stojí... jo a nesmím zapomenout, na samostatné cesty k lékařům do 2 hodiny vzdálených měst... bojím se, ale zároveň se těším.

Doporučuji:

- Recenze: All Male, All Nude. (Dokument)
- Skladba, pro ty co se bojí žít svůj život: 'Surrender' má české stopy.
- Rozhovor s Coreym TuT pořadu Rainbow Notes, kde hovoří i o Česku.
- Kam se stěhuji.
-
-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama