Be strong, my friend

8. září 2018 v 19:40 |  Tema Týdne
Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou začnu. Dnes vám povím o tom, jak jsem se přestal bát být sám sebou a muži, který mě to naučil. Když vyrůstáte v rodině, kde vám rodiče vštěpují do hlavy, že jste mírně mentálně postižená osoba přestože to tak není, když vám rodiče odmala shazují sebevědomí a když se vám snaží namluvit, že to co cítíte není pravda a to není poslední věc z té dlouhé řady, není jednoduché být sám sebou, zvláště když po těch letech vás začne ovládat pocit, že jakmile se cítíte konečně dobře a šťastně dostanete za to vynadáno a za každou příjemnou záležitost vás stihne trest. Matka je schopná se vztekat kvůli zkráceným vlasům i proto, že přijede kamarád z Ameriky…




Skutečně jsem během mých 32 let života nabyl dojem, že se musím za sebe stydět, že jsem mentálně postižená osoby, která se o sebe nikdy nepostará. Slova mého otce "Ty nikdy nebudeš moct bydlet samostatně, protože vždycky budeš potřebovat péči jiné osoby." Rodiče mě k samostatnosti nikdy nevedli, jsem zrakově postižený mentál, tak proč, že jo. Když letos umřel táta najednou vyšlo najevo, že funguju samostatně naprosto dobře. Ale to nic no. A, matka se vzteká ještě víc, nemá totiž oporu, tajně beze svědků na mě řve, když bratr není doma a táta už není.. Bylo mi vtlačováno do hlavy, že o svém "sexuálním problému" nesmím nikde mluvit, ani po netu, protože je to ostuda a co řeknou lidé. Otec otevřeně prohlašoval u televize, že translidé jsou zrůdy proti přírodě, (k homosexuálům byl tolerantní ale proti srsti mu to bylo i když tvrdil opak, pokud došlo na lámaní chleba), a naprosto mu nedocházelo, že v našem malém domě lze všechno slyšet… nesmíš o tom nikde mluvit, jsi zrůda a nikdo nesmí vědět, že máme doma zrůdu, co by si o nás pomysleli… to byly myšlenkové pochody mé pubertální mysli.

Máma mi nikdy neřekla, že je na mě hrdá, i když odpočátku byl můj život boj, nejdřív jsme přežil útok toxoplazmózy v jejím lůně, přestože většina plodů se stává 'Still born angels' či je na tom mnohem hůře, potom jsem při učení se chodit do všeho vrážel, musel jsem se popasovat s těžkým zrakovým deficitem a naučit se používat zrak se sítnicí jako ementál, nakonec má matka snad pocit, že základní školu jsem zvládl jen proto, že u mě musela často sedět a učit se mnou, jako bych na tomto úspěchu nenesl žádný podíl, to samé u střední, kterou mi vybrali oni a pro slabozrakého vhodná nebyla… neřekla mi nikdy, že je na mě pyšná či hrdá… naopak mě rodiče vždy shazovali, že nic neumím, nedokážu a vysmívali se mým cílům. Nakonec mě zaplavil pocit zbytečnosti, neschopnosti a toho že jsem zrůda, co se neměla narodit. A velmi často jsem přemýšlel o sebevraždě. Od rodičů jsem nikdy neslyšel "To bude dobré".

Pak se rozvinulo jedno americké přátelství a můj pohled na život se změnil, deprese dost ustoupily. Nikdy nebudu schopen oplatit to, že před rokem vložil do mého života svého nejlepšího kamaráda a tím mi dal ten nejlepší dárek na světe. On sám byl první kdo pronesl větu "Buď silný příteli, jednou budou tyto boje a problémy jen vzdálenou vzpomínkou, vydrž." a jeho obrovská podpora mi masivně ulehčuje mojí existenci a já jsem mu nepopsatelně vděčný, nesmírně si tohle může vážím a velmi ho uznávám. Zachránil mi život a jeho moudré rady mi vždy pomohou. Ale když na setkání v našem městě vzal svého nejlepšího kamaráda, způsobilo to po čase, že já nejen věřím, že to dobré bude, ale dokonce jsem sám osobně lepší člověk, který chápe, že se nemá za co stydět.


Jsem starší z dětí, od patnácti se hodně změnilo, po mém "přiznání" rodiče přitvrdili rodiče v tom, že všechny své naděje vložily do bratra, už dost starého na to, aby věděli, že je to geniální dítě, co udělá vysokou školu, dnes mazánek může vše, ale rovněž trochu pociťuje dopad toho, když si dovolí jít svou cestou. Ovšem může si vycestovat do Egypta, na Mallorku… a já mám potíže kvůli americké návštěvě, se kterou jsem byl minulý rok a budu i za 14 dní, ve vedlejší městě, zajímalo by mě, jak by máma reagovala na cestu do New Yorku, asi by ze šílela. Pomůžu kamarádovi zorganizovat koncert, aby zahrál lidem - ječí se na mě co se do toho montuji. Brácha sobě a kamarádům zařídí dovolenou u Pyramid a je chválený, jak je super samostatný, jak vše hezky zorganizoval… no jo. Vždycky jsem toužil po starším bráchovi, ale vlastně jsem rád, že rodiče žádné další dítě nemají. Můj bratr mohl být doktor, rodiče z něj udělali člověka, co se nedokáže rychle rozhodnout a často bojuje s nízkým sebevědomím.

Do doby, co mi zmíněný kamarád přihrál do života svého nejlepšího kamaráda, jsem prostě nedokázal si vážit sebe, sebedůvěru mi přátelé už za ty léta tak nějak získat pomohli, ale stejně jsem se dál styděl, za to kdo jsem. Vytušil přítel, že potřebuji právě tuhle pomoc? Možná. Každopádně jsem rychle začal chápat, proč považuje za jednu z nejdražších věcí na světě jejich přátelství trvající, skoro 30 let. Onen člověk jim vložený do mého života od první chvíle silně vnímal a chápal můj problém a nejen že jsme se spolu spřátelili, od první chvíle mě bral takového jaký skutečně jsem, muž, lidská bytost s city, ale také pokud jsem upadl natáhl silnou přirozeně vypracovanou paži a podal mi ruku s skoro až abnormálně dlouhými prsty a zvedl mě. Rozmlouval ke mně jako starší brácha, který se snaží uklidnit mladšího sourozence a i když se vrátil do Velkého jablka, stejně vždycky aspoň po netu "došel", když jsem ho potřeboval, skvělý hudebník, skvělý člověk, který kdysi potřeboval pomoct, bral chvíli drogy a pil, muž jehož otec spáchal sebevraždu, když byl dítě… neměl to v životě lehké, ale asi právě proto, podává druhým svou ruku a snaží pomoct, vždy najde laskavé slovo, pochopení pro ty, kteří trpí a já jsem tak strašně pyšný, že ho znám. Co víc, skutečně, pro něj není problém "mít" jednoho sourozence navíc, asi je prostě při té spoustě zvyklý tak jednat, začal svým způsobem být mým vysněným bráchou. Stalo se to za rok co se osobně známe, velmi pomohl a pomáhá mi dál.


Napsal jsem mu roztřeseně o "bratrské záležitosti" a zdůraznil jsem, že ho tím nechci urazit a tak, ale odpověděl mi, že je poctěný a je za to rád. Za pár pátků mi při jedné "krizi" napsal také "Jsem na tebe hrdý", za to jak celou situaci kolem "sexuálního problému" a rodiny zvládám, i za to, že jsem roky charitní dobrovolník. Bylo to poprvé, co mi někdo něco takového řekl / napsal. Plakal jsem. A plakal jsem i nedávno, kdy mi poslal text skladby, kterou mi napsal, jako výraz své podpory, která tu bude vždy a že je na mě hrdý. Můj velký brácha mi vždycky říká: Bude to dobré.

Snažím co můžu "bráchu" podporovat, stal jsem se jeho úplně největší fanouškem na světě a snažím se zase jemu pomáhat, když je třeba na miliony způsobů, protože pro mě to prostě brácha je, ví to, nevadí mu to, vlastně je "poctěný" (taková vnitřně krásná bytost je poctěná, že takový zrudička, jako já ho vnímá jako bratra? Nebude to se mnou tak zlé). Snažím se mu pomoct jak můžu, proto se "montuji" do toho koncertu. Snažím se mu oplatit co pro mě dělá, ale vím, že tohle nikdy nesplatím. Bože, brácha je na mě hrdý!!!!

Bude to dobrý, zlato. "Pomáháš lidem, proto jsi důležitý a já jsem na tebe hrdý." Proč tohle nikdy neřekla biologická rodina? Jediná věc co mě mrzí je, že nemůžu bydlet za velkou louží a s "bráchou" se můžeme osobně vídat jen jednou ročně. Obě americká přátelství jsou pro mě nejcennější věcí na světě, s nimi, věřím, že vše bude dobré. A zase já jako "brácha" natahuji své ruce… potřebuješ? Napiš mi. Bratr mě naučil, že se nemusím za sebe stydět a každý den mě učí naslouchat, 13 let dělám charitního dobrovolníka, ale i tak se pořád mám co učit a můj "nevlastní brácha" je skvělý učitel, nemám tak vypracované paže a velké dlaně s dlouhými prsty, ale můj stisk je pevný, chyť se pokud potřebuješ a věz, že to dobude dobré. Jsem na tebe čtenáři, ano na tebe mluvím, hrdý a všechny ty boje a problémy budou vzdálenou vzpomínkou, vydrž!

Můžeš mi soukromě napsat skrze formulář Zpráva autorovi, ale pokud chceš odpověď, prosím uvěď svůj email.

Zajímavé články:

- Překlad skladby Perfect Day (Lou Reed)
- POZVÁNKA: Corey osobně zve na svůj koncert v ČR.
- Skladba týdne:I Think I'm In Love.
- Hruška vs. Velké Jablko.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Platan Platan | E-mail | Web | 9. září 2018 v 12:22 | Reagovat

Som rád, že sa so svojim údelom pasuješ, tak ako píšeš. Prajem ti veľa ďalších síl :-)

2 thebedlam thebedlam | 9. září 2018 v 12:45 | Reagovat

[] Děkuju moc.

3 Meduňka Meduňka | Web | 13. září 2018 v 17:52 | Reagovat

Stejně seš dobrej :-) Čím vším si procházíš a vyrovnáváš se a ještě tu nabízíš svou pomoc. Moc se mi to líbí, i to, jak píšeš.
Dávám do výběru a přeju všechno dobrý :-)

4 thebedlam thebedlam | 13. září 2018 v 18:31 | Reagovat

[3]: Moc děkuju, výběru si moc vážím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama