Jako z televize

18. srpna 2018 v 13:03 |  Tema Týdne

Moje máma teď tráví večery hlavně u televize, taky kouří, mnoho let byla na sebe pyšná jak se toho zlozvyku s tátou zbavili, teď mi připadá jakoby dělala všechno proto aby "šla tam za ním". To byly řeči o józe a jak o tom jak je ta bedna zbytečná, jak je ty detektivky už nebaví, nyní jede již pár týdnů blok Miami, Zákon a pak nějaký napůl romantický film, přesně vám to nepovím jelikož mávám sluchátka. Po té se máti přesune do ložnice, kde jí stojí na nočním stolku ošklivá úřední urna s manželovým popelem. Začarovaný kruh. Všechno to ale před pár dny korunovala tím, že se naprdla kvůli kravině a excelovala v dělání velblouda z komára, jakoby toho stresu neměla dost.



Táta mi chybí, ale spolu s ním odešla spousta negativní energie, všechno viděl černě a ve všem nacházel problém, tak konečně pořádně dýchám i doma, protože jak nikam nechodil ten negativismus se tam akumuloval a existovat se tam vlastně nedalo, neustále si stěžoval, brblal… čímž to přiživoval, ale jinak byl skvělý člověk, v žádném případě nebyl zlý a tak jeho smrt rodinu bolí, jakožto rovněž mě a snažím se teda to mámě neztěžovat, i pomůžu kde můžu. Zdá se ale, že jí baví být nafučená, možná jí to odvádí od žalu, kdo ví, nebo prostě po třiceti letech manželství už je sama tím tátovým negativizmem nasáklá, ono na původu vlastně nezáleží…

Já televizi nemám, do následujících řádků zapojím důvody, protože tohle všechno spolu souvisí a proplétá se to. K věci. Čekám návštěvu amerického kamaráda, je mi velmi blízký, nejen jako hudebník a tím, že patříme oba do LGBT komunity, ale prostě jej vnímám jako staršího bráchu, nejenže se tak cítím být "víc Američan" (to nemá nic společného s politikou), ale (asi) kvůli té hromadě vlastních i nevlastních sourozenců se sám několikrát ke mně takhle postavil. Když mi bylo nejhůř, leč je daleko, mi aspoň pomyslně vždy položil ruku na rameno, poslal bratrskou pusu, prostě pofoukal malému bráškovi bebí na srdíčku a nebo mu ukázal, že kaše co právě jí není tak horká, jak se uvařila, napsal pár řádků, no zkrátka mě podržel v nejtěžších časech. Spřátelil se i s lidmi z denního centra, kde dělám dobrovolníka a rád se sem kvůli nám vrátí. Dobrovolně a sám od sebe. Vyléčí si tu Jet leg (Proto zde asi začíná, jak minulý rok, může chodit po památkách, výletech po okolí a když bude chtít může se jít prospat do pokoje, odpočívat, fotit, což zbožňuje, prostě pohoda a my si ho budeme rádi 6 dní rozmazlovat.) a pak potěší koncertem i lidi v okolních státech.

On je je jeden z důvodů proč telku prostě nemám, potřebuji filmy v původním znění a když s titulky tak anglickými, české nejsou pro učení moc dobré. Máma u ní stejně sedí nepřítomně, neřekl bych že úplně ví něco o ději sledované krimošky. Důkazem toho, že jí hlava šrotuje o něčem úplně jiném může být to jak se před pár dny od ní zvedla, došla do mého pokoje a začala na mě ječet. Neptala se, prostě hučela jak piliňáky, jestli prý zase za mnou přijedou ti kamarádi s Ameriky. Nevadí, že jsme v dubnu či v květnu o tom už spolu mluvili a ona rozhovor zakončila "Když za centrem, je mi to jedno." Vlídně jsem jí připomenul, že jsme to probírali a zopakoval, že jeden ano. Málem rudá vzteky vyprskla, že s ní teda nikdo o tom nemluvil a že on sem ani nepáchne, že ani brácha (biologický) si kamarády nevodí. Opáčil jsem, že to ani nebylo v plánu, naše vesnice představuje zajíždku, která se nám nehodí a nebude na to ani čas, není kam to nacpat. Ani na podesáté to nepobrala, nebo vlastně asi jo, jelikož začala argumentovat tím, že skončím exekuci, když budu dlužit hodně peněz. Do karet jí hrál fakt, že si stál na koncertě onom městě, kde budeme ubytování a kde je centrum, byť minule přišlo asi 6 lidí, ale co jako, správci budovy se nápad líbil a protože tam budeme bydlet, malý sál propůjčili zdarma, kombo pro kytaru a zpěvovku zase dodá jiný místní amatérský (ale skvělý) umělec, takže matčin výkřik "Co když dojde málo lidí" je jen prázdnou neopodstatněnou větou, kamarád sám hononář nechce a vlastně se tímto pokouší "vrátit zálohu", páč nám pobyt platím a on to vnímá jako jakousi "zálohu", peníze pošetřím na další návštěvu. Ne, není to jediná záležitost, kterou zahrne z vděčnosti.

Po chvíli tohle matčina amoku mi došlo, že si myslí, že jde o najatého umělce, pokud vysvětlit fakt vypovídající o tom, že se jedná prostě o kamaráda co sem přijede na návštěvu, (ne do našeho domu) selhal, matka totiž slyší jen co chce , navíc sama mi visí značnou částku a bude mi vykládat něco o dluzích. Dobře no. Téměř jsem nebyl schopen přerušit její monolog. Odpovídal jsem pořád na ty samé otázky a snažil se zůstat klidný, což se mi více či méně podařilo. Ale nevnímala nejspíš ani to, když jsem připomněl, že na rozdíl od biologického bratra na dovolené nelítám a úspory určitě nehodlám všechny utratit, protože na něco urputně šetřím (to na mě zrovna ječela, že nebudu mít peníze až všechno zdraží a já si za svůj invalidní důchod nic nebudu moct koupit). A vlastně, kolik že mi je? 32. To bych vám asi měl osvětlit. Pak už jsem bezradně pokrčil rameny, když jako kolovrat zase po sté zopakovala, že kamarád sem nevkročí, a dodal jsem, že stejně je tu pořád cítit psí moc a člověka to praští do nosu, když přijde po pár hodinách, co tu zůstal pes sám, tak že to nechci riskovat, že sice pořád pereme a snažíme se to udržet na únosné míře, ale psovi prostě močová trubice netěsní a přijít sem a vidět malou loužičku na jídelním stole…. Mě by bylo stydno i kdybych předem všechno vysvětlil. "Takže to svedeš na psa? Prostě můžeš říct, že si to nepřeju." To není svádění na psa. Přicházím domů první a mám citlivý nos, občas mi je v parnu na blití, když vejdu, ona hůř cítí nosem a přichází, když už je všude otevřeno... "To ani nebude třeba, není to od začátku v plánu, není kam to nacpat." Zase dokola. Potom opět blok s exekucí… už si nepamatuju jak vlastně ten rozhovor skončil a ona zase šla nepřítomně zírat na obrazovku.

Seděl jsem u sebe v pokoji a přemýšlel. Setkat by se s kamarádem nemusela, chodí do práce, nezná ho, zamračil jsem se na to jak moje matka tak strašně zarputile odmítá ho poznat, minule se oba Američané pokusili táty na návštěvu zeptat, po mailu je seřval jak malé kluky, jen chtěli vidět jeho umění a on na ně ječel, že si nepřeje, aby se někdo míchal do jeho rodinných záležitostí. Táta umřel, ale i tak, šel by sem někdo, chtěl by po tomhle sem jít? Mou podmínkou právě bylo, aby se návštěva u nás doma točila jen kolem tátova umění, za tento slib oba kamarádi dostali tátův e-mail, řekli že to je jasná páka, jen se jim líbí tátovo umění, nic víc. Kamarád po tom Huláku by se tu necítil dobře i když táta nežije, rodiče se pojistili, že ten sem nikdy nepřijede a já to ani nechci, tak to neřeším, jen ona. Ale proč?

No proč. Zvedl jsem obočí v náhlém uvědomění. Matku nezajímá, že ten tvor je nejúžasnější člověk na světě, že cvičí její oblíbenou jógu, že… nezajímá jí o něm nic, ona mu šanci nedá a přestože o něm nic neví uvalila na něj zákaz vstupu do našeho domu, protože… on mě bere tak čím jsem a to co jsem nebo kdo jsem se jí nehodí do krámu a bytostně nesnáší konfrontace s realitou, pač v takovém případě nelze pak předstírat… on by jí nepřesvědčoval, ví že slova jsou zbytečná… ona se bude vztekat a kopat kolem sebe pokaždé, když on bude mířit do ČR, protože nesnáší, když někdo se ke mně chová jinak než ona si představuje a narušuje tak její smyšlenou realitu, jinou než je skutečnost, je jedno jaký je, co dělá, co chce a nechce si prohlédnout, představuje velkou hrozbu v podobě toho, že by jí zkonfrontoval s pravdou, bere mě totiž skutečně takového jakým jsem a kdo jsem, tak ho raději zavrhne a kvůli jeho návštěvě, kterou krom mé nepřítomnosti doma po pár dní, vůbec nepocítí, bude nafučená.

Pokud si máma myslí, že ho nechám vyhostit, protože ona ho nechce ani v Republice, tak to se mýlí. Na začátku roku nebo koncem minulého na mě řvala "Už nikoho nezvi." Letos vlastně ani nebylo třeba, "zvát", klienti denního centra nemohou cestovat tak daleko a já se letos do NYC taky nedostanu a on si nás zamiloval, je obrovsky natěšený a i kdyby věděl o jejich výstupech, byl by smutný jen proto, že mi ona zase dělá zle, určitě by se nelekl a neutekl, co jí je po tom, že si sem přijede, že… je svobodný člověk, bezúhonný, smí sem cestovat a udělá kupu radosti spoustě lidem.

Zrovna tak já si se svými úspory můžu dělat co chci, samozřejmě jsem šetřílek, takže radůstku v podobě tohohle "Jazykového pobytu s rodilým mluvčím" si klidně udělat můžu, i když šetřím na něco jiného. Jsem dospělý a mladý, 32, potřebuji žít aktivně, být užitečný a hlavně… já to tomu tvorovi dlužím… on "pečuje" o mě, já "pečuji" o něj, já mu pomůžu s tímhle… matka na mě řvala ohledně koncertu "Proč se furt montuješ od těchto věcí!" No napsat maily mě stojí jen čas a ten kamarád neumí česky a jen chce zahrát lidem, snad pomůžu, když můžu ne? S dozvukem matčina ryku v uších jsem si uvědomoval víc a víc, že tohle zažíval už od dětství… tresty za okamžiky, které mě měly udělat šťastným, ale že tentokrát nezabírám a je mi její křik jedno. Ten kamarád mě sebral se země kdy mě osud skopl dost tvrdě a ona na mě ječela, že mě to nemá co bolet. On nechce na výlety sám, bo teď nebude mít se sebou parťáka, kterého zná téměř 30 let a s nímž sice nechodí, nežije ani nespí, ale i tak mají spolu jakýsi intelektuální vztah, oprava, intelektuální manželství, byť mají každý jiné partnery pro fyzický aspekt, no nechce sám někde trajdat, tak si chce se sebou vzít mě, ochoten mě vodit, pomáhat mi kvůli zraku a já se s ním cítím víc v bezpečí než někde s matkou… pro klienty denního centra jeho návštěva je nezaplatitelný zážitek a ty cítím jako druhou rodinu…

Jo, tohle je jak z nějaké televize. Jenže tohle je život a jednou matku realita dostihne… i když po 15 letech obelhávání sama sebe a popírání pravdy, skutečnosti… nebo možná déle… není schopna…. Co vlastně…. ??? Sedí u zbytečně zapnuté televize a lituje se "Já, já, já" a nutí druhého aby žil podle toho jak si představuje ona.... a myslí si jak se pro své děti obětovala, co ale s bráchou máme, jsme si vydřeli sami.... no dobře, pomohla mi zařídit invalidní důchod.... nevykládejte mi, že ona to má těžké a že jí mám chápat... však jí nic špatného nedělám, problémy vidí i tam kde nejsou, za to já nemůžu. A já jsem tak empatický člověk, že jí víc chápat taky nemůžu... ona se chápat mě nesnaží.... ani to není moje vina... ani mi neříkejte, že se mám odstěhovat, to se snažím, bohužel momentálně pro mě byt není.... ale vytrvale na tom pracuju a jednou bude, já se nevzdám. Prostě bude. Všechno jde, když se chce, jen to někdy déle trvá... no ona ale nechce, že.... zbytečně zapnutá televize, řve na celé kolo... máma se motá v kruhu svých smyšlenek, já z něj vystoupil, tak stropila scény... to už ale je její problém, ne můj. Rozčilovat se není důvod, ale když chce...

Zajímavé články:

- Překlad skladby Goodbye .
- POZVÁNKA: Corey osobně zve na svůj koncert v ČR.
- Skladba týdne: Hangman.
Mužete se těšit na článek výzvě: Velké chutnávání amerických sladkostí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Platan Platan | E-mail | Web | 19. srpna 2018 v 15:05 | Reagovat

Páči sa mi,že napriek odporu a zlým okolnostiam to nevzdávaš. Prajem veľa ďalších síl ;-)

2 Meduňka Meduňka | Web | 19. srpna 2018 v 18:57 | Reagovat

No fakt, jak z televize, tedy s tím rozdílem, že tady jde o opravdovou realitu.
Mimochodem, jako matka (synovi je 28, dceři 33) jsem po přečtení podumala nad chováním té tvé a... ach jo! I já ti přeji hodně sil ;-)
Zařazuji do výběru.

3 thebedlam thebedlam | 21. srpna 2018 v 10:08 | Reagovat

[1]: Děkuju, no zmiňovaný kamarád a jeho nejlepší kamarád vždy "přijdou" a "natáhnou ruku" a postaví mě na nohy. Bez nich by to nešlo. Nemůžu uvěřit, že do setkání zbývá měsíc....

[2]: Moc Ti děkuju milá Meduňko, sílu nebo teda lépe řečeno náladu na to mít sílu mi dávají i Tvoje básničky. Děkuju za výběr i toho si moc vážím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama