Sebevražda

11. července 2018 v 13:26 |  Tema Týdne

Když se opravdu ale opravdu nedaří, někdy příběh v takových případech skončí tím nejhorším scénářem. Je hrozně jednoduché soudit a vykřikovat, že jde o zbabělce nebo sobce, pravda ale je, že většina, co vypouštějí z úst takové věty si neuvědomují, že nemají ani páru, co dotyčný musí všechno vytrpět, protože nejsou v jeho kůži. Nejlepší je tvrzení "Všechno má řešení, tak ty lidi nechápu." Vy to řešení vidíte, oni třeba ne. Podle mého názoru je sebevražda následkem pokažení se něčeho, následkem sledu událostí, ze kterých onen člověk nevěděl jak se dostat ven.

Tento článek nemá za účel omlouvat sebevraždu, jen se nad ní zamýšlí, než se blog resetoval psal jsem vám tady o muži, který se zabil, jelikož mu jeho matka sama řekla, že je pro ní mrtvý, jelikož se jí přiznal k homosexualitě, tenhle příběh, skutečný, reálný a bolestný mě vrátil do stavu, kdy prostě opět nad tímhle tématem prostě musím přemýšlet. Nejdřív se chci na tu záležitost podívat, skrze svojí empatii, z role toho kdo se jde třeba oběsit, pak roli přehodit na pohled lidí okolo něj. Nevím přesně proč tenhle článek píšu, asi proto, že mi vlastně takové dumání hodně pomohla se vnitřně s něčím vyrovnat.



Mnozí, kdo si tímhle neprošel netuší jak silný tlak může způsobit, když na vás všechno padá a vy se cítíte naprosto sami, sami a na všechno, ten pocit, že se vám hlava vybuchne a fakt, že dlouhodobá psychická bolest bolí a ničí vás víc než ta fyzická přidávají na tíze, která se na vás tlačí a vy po čase jste bez energie, těžko jí hledáte pro řešení dalších problémů, které se plíživě vrší, pak stačí málo a oběsíte se na opasku na klice od dveří do koupelny. Často slyším nebo čtu, jak se lidi zaráží na tím, že ten a ten spáchal sebevraždu kvůli kravině. Tady bych rád poznamenal, že pro každého má váhu něco jiného, co se zdá jednomu jako malichernost, jiný si na tom může tak zakládat až se to stane pro něj stěžejní nebo skutečně šlo jen o špičku ledovce.

Samozřejmě, že všechno má nějaké řešení a sebevražda je nezvratný akt, který zamezí situaci vyřešit jinak, rozumně, mrtvé křísit neumíme, tohle je konec. Konec, myslím si, že v drtivé většině jde sebevrahům právě o ten konec, něco neúnosného musí přestat, teď! Teď jelikož už se to nedá vydržet. Pokud získáte dojem, že celý váš život je špatně, nedokážete ho vystát a naplní vás neodbytný pocit, že ostatním by bylo bez vás lépe, jelikož všem jen ubližujete, jste přítěží nebo když nabudete přesvědčení, že nikomu na vás nezáleží, že jste ve všem sami… co vás tu drží? Nepotřebný tvor, který je naprosto zbytečný, nikomu nebude chybět nebo si druzí oddychnou až se jim uklidíte z cesty, tak nesnesitelná psychická bolest, kterou už chcete ukončit… a houpete se, ležíte pod věžákem na placku… věřte mi, že tlak tohohle zmíněného je tak silný, že se to jen těžko zvládá a někdo na to prostě nemá. A nemusí jít o psychicky nemocné, vážně ne.

Myslím, že jedním z důležitých klíčů k tomu, aby lidé k těmhle krokům nepřistupovali je, je snažit se je chápat, jako silně empatický člověk mi nečinní problémy se vžít do něčí kůže, ale i tak sem tam jsem s tím měl problém, tohle totiž tak silně dvojsečné téma, že to způsobuje řadu komplikací a postup 'chápání' druhého se tu značně komplikuje. Zvlášť když mnoho lidí neumí rozlišit, že 'chápat' - 'mít pochopení' neznamená hned 'podporovat' či 'souhlasit' nebo dokonce 'chtít to také', stejně jako 'přemýšlet o smrti' neznamená rovnou 'chtít zemřít'.

Určitě hodně důležitou složkou proč k takovým věcem dochází je 'pokažená' komunikace, hlavně u dětí a mladistvých, vidím tohle jako hodně zásadní prvek. A u transsexuálů. U těch se vyskytuje ještě přitěžující okolnost to, že chtějí uniknout z tělesného vězení, protože nemohou být tím, kým skutečně jsou a nebo dopad změny pohlaví, který způsobí řadu reakcí okolí, prostě neunesou. I tohle většinou jsou záležitosti komunikace. Nakonec se hodně často po sebevraždě ukáže, že rodina spolu neuměla komunikovat nebo její členové spolu komunikovali špatně.

Tím se dostávám k 'prevenci', ano sebevražda nic neřeší, nikdo by k ní přikračovat neměl, ale když ono to všechno bolí, svět kolem se hroutí, mizí pevná půda pod nohama, je zatraceně složité vydržet v tomhle děsném životě a tohle se lehko říká než dělá a to ještě slyšíte, že jste zbabělec, sobec, to nepřidá, i když jsou ty věty pronášeny obecně, velmi často si člověk v tomhle rozpoložení přehodí na sebe, tím jak haprují nervy, zvlášť když dotyčný celý život slyší od rodiny a okolí jaký je zbabělec, to pak má šílenou váhu. Hodně lidí skutečně nechce… být tak slabí a chtějí tu situaci přestát, jenže cosi se přihodí a celá situace vám přeroste přes hlavu a pak stačí maličko, aby to dopadlo špatně. No jo, ale jak tomu zabránit?

No, zabít to (ne sebe, ale zarazit všechny ty pocity zavčas) už v zárodku. V prvé řadě není ostuda, že v těžké životní situaci pomýšlíte na sebevraždu, neznamená to, že jste psychicky nemocní, pouze to znamená, že už tu tíhu nezvládáte a potřebujete aby skončila nebo se zmenšila, tohle uvědomění patří mezi základní. Po tom také je třeba mít na paměti, že jsme jen lidé a ne stroje, proto někdy prostě selžeme, neustojíme všechno a není to naše vina. A hlavně! Dokud žijeme, pořád ještě něco pevně držíme v rukou - to že žijeme, takže jsme neztratili všechno. Snad chápete, co tím myslím. Každý z nás unese jen to co unese a pokud není vidět řešení problému, musí zmizet aspoň část té tíhy. Zní to v té situaci skoro neuvěřitelně, ale když už nelze s ničím hnout, s tímhle vždycky. Ano, lehko se to píše, hůře dělá, ale jde to.

Ano, pro sebevraždu potřebujete soukromí, jinak vám v ní někdo zabrání a stejně tak je nutno ní mlčet, zachovat jí v tajností, jinak se provalí a někdo se do toho vloží a vy ji nebudete moci provést. A ano s těmihle doby se dá pracovat, nejen tak aby vyšla, ale také tak, aby se jí zabránilo. Vysvětlím. Najít si soukromí a místo, kde budete sami může být dobrý nápad a třeba vám jde jen o tohle, na chvíli uniknout z kolotoče nesnesitelného života, poskytne alespoň nějakou úlevu a prostor trochu se nadechnout, odpočinout si. Je třeba udělat to pořádně, tak je třeba nespěchat, to může pomoci utřídit myšlenky. Pomáhá křičet, dupat, vztekat, i to je lepší dělat v soukromí. A pokud někomu vaše myšlenky zdělíte, nejen že vám v tom třeba bude chtít zabránit, ale trochu tím ufouknute páru.

Popírám, že druhá varianta není vůbec jednoduchá, kvůli strachu z reakce, kvůli obecně známým předsudkům, ale stojí za to jí zkusit, jen je nutno si ji dobře promyslet a vybrat vhodnou osobu. Tím se dostávám k poslední části článku, o které jsem chtěl hovořit, v níž hraje hlavní roli míra seberaflexe lidí okolo zmiňovaného nešťastníka a jsme zpět u schopnosti se vcítit do druhých. Napadlo vás někdy se zamyslet nad tím, jak velkou spoušť může spáchat jediná věta a že některé výroky by mohly vést k něčemu co vlastně nechcete?

Uvedu zase jeden skutečný příklad. "Někdy mám pocit, že sebevražda je jediná cesta a hodně těžko se mě tahle celá situace zvládá." reakce "Ani to neříkej! Nemysli na to! S tímhle na mě nechoď nebo zavolám policii a oni si tě odvezou? Tohle už nahlas nikdy neříkej nebo tě nechám odvést do Bohnic!" Ano, reakce matky, když se jí syn svěřil se svými pocity. Myslím, že to stačí nechat bez komentáře. Pomůže to nějak člověku, který se chce umřít a přemýšlí o sebevraždě? Ne! On má problémy a nestačí na ně, tohle ho navede k tomu, aby je dusil, ke studu, tíha nepoleví naopak se navýší - rodina by si přece měla pomáhat. Zastrašovat a vyhrožovat je kontraproduktivní, nepřinese to nic dobrého. Navíc… pokud by skutečně byl člověk rozhodnutý, pevně rozhodnutý se zabít, mlčel by o tom a nesvěřoval se. Že by vyslovením se někomu hledal jiný pohled na své události? Ano. A ano, mluvit hodně pomáhá, mluvte o svých pocitech a tím myslím obě strany. Ale tahle reakce je scestná a špatná. Je pochopitelná, ale může dotyčného ještě pobídnout. Lidi se zabíjejí protože nevidí jiné řešení a tohle jim ho fakt nenabídne. Mluvte o svých problémech dřív než se dostanete do situace, že budete plánovat sebevraždu. Mluvte o svém problému se sebevražednými myšlenkami tak, aby se zastavila jejich realizace. Pokud se vám někdo nesvěřuje i když jste v úzkém příbuzenském vztahu, nehledejte chybu v něm, ani ve vašem časovém vytížení, zpravidla jste v minulosti udělali nebo řekli něco, co mu nyní v tom zabraňuje, často jde o porušenou důvěru.

Hodně, kteří pomýšlejí na sebevraždu jen neví kudy kam. A existují desítky rád z toho ven, ale každý jsme jiný a proto je třeba najít svůj vlastní recept, aby si pomohl nebo jste někomu pomohli. Když dojde k sebevraždě nezáleží pak na 'měl jsem to' a 'měl jsem ono', kdybych tak bych… klišé 'dalo se tomu zabránit' protrhává další hráz pláče, kamkoliv se hnete jde to za vámi. Nejhorší jsou neznámé pohnutky proč k tomu došlo. Nerozumíte tomu, proč se to stalo a vztek na sobectví toho člověka, který vás tu nechal přejde k sebeobviňování… a nic tu situaci nezvrátí.

Shrnul bych to asi tahle: Lidé páchají sebevraždy, protože nevidí jiné východisko. Sebevražda ublíží lidem okolo a zničí členy vaší/sebevrahovy rodiny, skončí v péči psychologů, následky si ponesou do konce svých životů. Řešením aby k tomu nedošlo je ukázat jiné východisko… nebo se ho snažit hledat. Ale… pro obě strany platí věta: Není to tvoje chyba!

Není tvoje chyba, že nezvládáš větší nápor než jiní, že se všechno na tebe sype a sám na všechno nestačíš, prostě se zhruť a nech svět plavat, neboj se být slabý a snaž se s někým o svých problémech mluvit. Není to tvoje chyba že ten či onen spáchal sebevraždu, bylo to jeho rozhodnutí a ano, kdybys mohl, tak se zachováš jinak, jenže jsme jen lidé, děláme chyby, činíme rozhodnutí a někdy prostě nejdou vrátit. Není to tvoje chyba, že's spáchal sebevraždu, prostě's neviděl kudy kam, viděl's to jako jediné řešení, když se teď ohlížíš za tím vším a vidíš kolik bolesti to způsobilo a chápeš, jak zbytečný krok's udělal, že tě milují a všechno se dalo řešit, že stačilo si najít nový cíl... uvědom si, že jsme jen lidé a činíme rozhodnutí a některá jsou šlápnutím vedle, ale už není cesty zpět.

Myslím, že by se mělo o sebevraždách více mluvit, už nejsou takové tabu jak dřív, ale stále vlastně jsou, stejně jako smrt jako taková. Lidé se pak bojí o svých pocitech hovořit. A vůbec tak nějak by se mělo více hovořit o vžívání se do pocitů druhých a o snaze druhé pochopit. Myslím to teď v obecné rovině, i když je pravda, že nepochopení často spouští mechanismus sebevraždy. Kritizovat a poučovat je strašně jednoduché, umět vnímat stanovisko druhých v takhle složitých otázkách už je těžší.Já chápu obě strany, nejen proto, že jsem velmi empatický, já na jejich místě stál a ani jedna z nich... ani jedna z nich není jednoduchá, aby jí člověk ustál a přežil v aspoň realativně 'dobrém' stavu. O tom, co vnímám z kamaráda, jenž toto zažil v rodině bych mohl napsat celý další článek... stalo se to před lety ale...

Zajímavé články:

- Hodně vystihující text Amerika ohledně denní ve světě.
- Krátký film na yb, který jsem rád viděl.
- Skladba týdne: Falling apart.

Další témata, na která bych chtěl psát:

- Lucidní snění
- Zážitky blízké smrti
- ASMR
- New Age
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama