O budoucnosti

11. června 2018 v 18:53

Musím se přiznat, že jsem si nedávno prošel (zjevně) nervovým zhroucením (nebo něčím takovým), jak se na mě hrnuly všechny ty negativní věci, já to nedával, tak jsem se regulérně psychicky rozsypal, stálo mě to jedno počínající přátelství, což mě hrozně mrzí, ale takový je život, a taky nějakou tu důstojnost. Nedivím se, během toho 'sesunu' jsem fakt mlel a mnohdy z cesty a choval se často jako blbec.

Někdo říká, že to jedině dokazuje, že jsem 'jen' člověk, charitní dobrovolník, který pomáhá druhým a vždy má pro ně pro zlepšení jejich dne něco pozitivního, působí mnohdy velmi ušlechtile, jako úžasný tvor, o němž přemýšlíte, kde bere pro tohle všechno energii… a prý tenhle 'pád' mě polidštil, já se však stydím.



Na druhou stranu, vždycky se stane, co se stát má, vím přesně, co bylo špatně a proto mohu zabránit tomu, aby se to všechno opakovalo. Nesmí! Pokud deprese trvají dostatečně dlouho a nebo se po krátké době opakují můžou se rozvinout v nemoc, můj hlavní 'problém' trvá roky a tak se nesmím nechat strhávat do depresí nebo dělat chyby, které jsem nedávno udělal.

Samozřejmě těch faktorů je mnohem víc, sešly se velké i malé věci a já všechno viděl černě, plus, ano urna s popelem mrtvého člověka do baráku mezi živé naprosto nepatří, z vlastní zkušenosti velmi intenzivně vnímavého humanoida už bezpečně vím a chápu, že toto by nikdo za každých okolností vyjma 'pár dní' fakt dělat neměl, přestože se nejedná o negativní energii, tak se nejedná ani o energii pozitivní, vliv na živé to nemá 'špatný' jen z hlediska psychologie, ale rovněž i tím jakou energií to oplývá.

Energie ostatků (sama o sobě specifická právě pro ně) se akumuluje, účinek sílí, v některých článcích se udává, že působení graduje a pak začne zvolna ustupovat, zmizí asi tak do 3 až 5 let, nabírá na intenzitě do jednoho roku. Matčina ložnice je velmi malá místnost, akumulace je znatelná tedy silněji, kdykoliv tam vejdu (musím tam pro prkno na žehlení nebo je tam někdy i koš s prádlem, kde občas musím dohledat své věci) jako by mě přes hlavu praštil 'závan' - už se na tu nevzhlednou plastovou oválnou škatuli nedívám, tak se mi aspoň nezvedá tlak - a cítím jak mi ubude energie z vnitřní 'baterie' (dalo by se to snad správněji označit 'cchi', životní energie, nevím, jak vám to jednoduše popsat, tak budu říkat 'baterie'. V průměru 1x za 9 dní tam však zajít musím, v tomhle těžkém, psychicky náročném období, se zcela určitě takový úbytek energie nehodí, plus, že na nočním stolku matka má postavený popel mého táty. To nepřidá.

Stále přicházely špatné zprávy, nedařilo se, začalo to pozvolna v říjnu minulého roku, smrtí kamarádky, která zemřela po pádu ze schodů (matka mě seřvala, že smrt imaginárního člověka mě nemá co bolet), její manžel za nedlouho po ní, pak kamarád na rakovinu, pes nejlepšího kamaráda, prastrýc, nejlepší kamarádka mé tety, táta, další kamarád, kamarádku skopali, protože nevolila za prezidenta 'toho koho měla' a ona potratila, bývalo mi fyzicky špatně, do kremace táty jsem trpěl nočními můrami, ty po ní přestaly, na den, dokud urnu máma nepřivezla, když to znovu ustalo nastoupila nespavost, zjistil jsem, že se s největší pravděpodobností sype i akce koncertu mého dobrého přítele a co mi o cestě do NYC napsal BFF, to jsem vám sem psal… a to vypisuji jen špičku ledovce… a do toho si pomáhejte druhým a dělejte jim lepší den, dojíždějte 20 minut autobusem…

Nemluvě o tom, že máma, ona to nazývá 'jsem jak na klíček', skutečně nezvládá svou situaci, kdyby aspoň brečela, ona tvrdí, že si občas pobrečí, já o tom nevím, ale ona chodí jak z hlavou 'v oblacích', když pominu, že neřeší rozbitou myčku a kávovar - nezavolá opraváře, ani nekoupí baterie do domácí meteostanice… což jsou drobnosti… tak víc mě děsí fakt, že jsem zabránil, abychom vyhořeli, jo, čtete dobře, šla vařit rýži, zatímco já si vysával pokoj - to že kvůli malému ID pořád bydlím v domě rodičů neznamená, že se o své věci nestarám sám, mě to i baví - když jsem byl hotov otevřel jsem dveře, aby náš pes mohl dovnitř a lehnout si na mou (sorry, svojí - na noc mi jí půjčuje - postel) a okamžitě do nosu praštil smrad, povídal jsem si, že asi 'utekla' voda z brambor, moje matka telefonovala se svou matkou, tak jsem se šel raději podívat a kdyžtak poodendat pokličku nebo stáhnout plotýnku… netušil jsem, že mělo jít o rýži, ale hned jsem pochopil co je špatně. Na zapnuté plotně místy už rudě žhnula utěrka, na vedlejší stál hrnec se studenou vodou… popadl jsem utěrku a frknul jí do dřezu (překvapilo mě jak v klidu jsem zůstal, znepokojené "Ježiši!" se mi z úst vydralo s hereckou noblesou a jen pro daný účel, aby přivolalo mámu) Hlava 'v pejru' to je věc…

K psychickému presu bych přidal fakt neustálé únavy, zhoršení (sice pak už vyřešené) slzení očí, jiné zdrav komplikace a nespavost… asi to jinak než psychickým zhroucením to skončit nemohlo… jelikož ty 'chyby'.

Jaké? V prvé řadě pokud necháte, aby vás pocit beznaděje pohltil, svezete se notně dolů, když totéž dovolíte lenosti už jedete velkým sešupem… přerušíte jógu, za pár týdnů ztuhnete - bolí vás celé tělo, vynecháváte jazyky a hudební nástroje - začnete zapomínat a získáte hlubší depresi, protože jste prý neschopní… ubývá sil, místo meditace a relaxu se nutíte psát knížku… protože přece to musíte dodělat a třeba se odsud dostanete - zase špatně… Pak se začnete vzdávat a myslíte negativně, to je teprve dálnice do pekel, plus to, když člověk potřebující 'své rituály' začne činnosti dělat nahodile, utopí se ve vlastní chaosu…

Dopadl jsem na dno možností, co mé 'nervy' vydrží a opět po dlouhé době se stál před branou sebevraždy, to klidně přiznám, jediné, co jsem chtěl bylo, aby ta silná psychická bolest přestala, neměl jsem vůli… naštěstí mě někdo chytl a postavil na nohy, tu vůli vyvinul za mě, aniž by vlastně chápal jak daleko to zašlo… uvědomil jsem si, že mnoho věcí vidím jen černě, že mnohé nejsou ztracené a může být zase dobře. Kamarád, který se zabývá psychiatrií byl moc rád, když jsme si o tom všem promluvili a musel jsem doslova se sebrat a dávat se chvíli dohromady, už pár dní stojím pevně na nohou, musel jsem ale totálně překopat svůj přístup, dočasně zvolnit a nejsem úplně v pořádku, ale vše je na dobré cestě…. Taky už vím, že všechno nezvládnu sám, tedy tu tíhu.

Moje budoucnost bude vypadat teď tak, že rozjedu své projekty a zaměřím se výhradně na ně, uzavřu za sebou kapitolu, která mě táhla dolů a byť to zní zle bez ohledu na matku si půjdu svou cestou, i když ona pokaždé jak se něco vymyká její představě reality, tak kolem sebe kope nebo pravdu ignoruje. Jako zrakově hendikepováná osoba… jsem stále samostatnější a velice mi to dělá dobře. Plánuji krom anglického bloku, totiž na yb videa pro samouky ohledně 'Easy czech' a v místě mé dobrovolnické činnosti zahrát 'koncert' na piano složený z jejich oblíbených skladeb, to samé pro flétnu a další věci… a ne se průběžně vzdávat a vidět věci černě… chci se snažit víc…. Vidět pozitivní stránky života…. Věřím, že jsem byl probuzen z noční můry…. Kdo mi ven pomohl a jak vám můžu povědět jindy, když budete chtít, ona to je docela dobrá stórka. Představa mé budoucnosti není černá, já jen neviděl skrze mraky slunce! Bylo zataženo moc dlouho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama