Prší, déšť bubnuje...

8. května 2018 v 16:21

Prší, déšť bubnuje o průhlednou stříšku jednoduchého přístřešku s červeně nabarvenou trámovou konstrukcí, smráká se, liják nepřestává, naopak sílí a v dálce se několikrát zableskne, ani můj skvělý sluch ale ještě neslyší blížící se bouřku, stojím u okna, na krátké příjezdové cestě parkuje miniaturní vůz mého nejlepšího kamaráda, jsem líný rozsvítit, ciferník hodin pověšený nad kalendářem u stolu už netiká, došla baterka, musíme tu neplánovaně přespat a mě se zvedá žaludek, jeden z mých přátel šramotí v kuchyni, hledá kafe, konečně zaburácí hrom, otočím se ze zvyku na hodiny, ručička poskakuje na místě, jak jim dochází šťáva, dlouho jsem tu nebyl, proklínám se za návrat, jelikož jsme se měli zdržet jen pět minut, začínám si uvědomovat, že je zde něco špatně, cosi tu s námi přečkává, něco tu zůstalo.



Druhý z přátel si zvědavě prohlížel dům, pak se rozhodl na chvíli si zdřímnout, ulehl v matčině ložnici, malá místnost mu poskytla dostatek soukromí a klidu, slyším jak zavírá okno, protože krom děště se spustil i vítr, strašidelně šuměl v korunách zbylých stromů, rušil klimbajícího hosta a pokoj ochlazoval, pootevřenými dveřmi ke mně po chvilce doléhá lehké spokojené pochrupování, v tohle malém domě nemusíte mít sluch jako pes, tedy se neutají nic. Já pořád stojím nehybně jako socha a chabým zrakem pozoruji přicházející tmu a bouřku, blesky tančí po obloze, hrom doplňuje hukot varné konvice.

Nejlepší kamarád sedí v houpacím křesle za mnou, na mobilu študuje nějakou SMS, pak vstane a postaví se vedle mě "Uvízli jsme tu jako uprchlíci v Řecku." snaží se v mnést do situace humoru, pousměju se, vidí to jen v odrazu na skle, mlčím, tomu řeklo víc než, kdybych se snažil sáhodlouze vysvětlovat své pocity, dumá jak moc byl jeho vtip špatný či dobrý, i jemu se do mysli pomalu plíživě vkrádala tíseň, nevadí… oni nerozuměli a přede mnou se nemůže schodit, já rozumím…

"Taky máte pocit, že když vejdete do ateliéru, ta fotka se na vás dívá a z jakéhokoliv úhlu vás pořád ty oči sledují?" Angličtina prořízne nastale ticho svou americkou melodií, sametový hlas působí nastraženě, kamarád třímá v ruce hrnek s nalezeným kafem, tiše pronesená věta visí ve vzduchu.

Pomalu se otáčím a přikyvuji. "Skvělý snímek, zpočátku mi dělal potíže."

Ano, první dny ho matka nechala opřený o stěnu na stole, takže portrét pohledu z chodbičky mezi pokoji jakoby vykukoval zpoza rohu, často mi připadalo, že koutkem oka vidím, že za onou otec, muž na fotografii za mnou stojí nebo takhle vykukuje nebo úkosem mě pozoruje, škutečný um autora snímku zastiňoval fakt, že pokud nabudete dojmu, že za vámi stojí člen rodiny i přestože se zemřel, rozechvěje vás to, rozum se tomu všemu brání tak mocně až se trochu začnete bát, než si zvyknete a přesvědčíte se, že je to vlastně i maličko příjemné neboť to vyznívá jako by otec tu stále s námi byl.

"A teď jsi s tím v pohodě?" Skrnutí, káva je pořád horká. V modrých očích se zračí starosti, dlouhé štíhlé prsty s černými nehty objímají skleněný hrnek s nápisem COFFEE. Pokoj pohlcuje tma.

Krčím rameny. "Občas. Nějaký čas jsem tu nebyl."

"Chápu." Kafař zkoumá pohledem místnost, jde k čajovému koutku, zpracovává ošizené vjemy, je líný sáhnout si pro brýle.

"A jak se tu cítíš ty?" Nejlepší kamarád se zapojuje do konverzace, sám začíná přicházet na to, že dříve byl jeho dojem z tohoto místa jiný.

Kávový labužník odloží hrnek a potetovaným prstem přejíždí po hřbetech sbírky CD, pak šátrá v kapse po brýlích. "Já nevím." Nasazuje se je. "Těžko říct." jeho nepřírodně syté vlasy vynikají i v přicházející temnotě.

"Pane bože!" Dveře matčiny ložnice se rozletí, náhle je naše sestava v mém pokoji kompletní, spáč vůbec nevypadá ospale, jeho oříškové s zvláštně lesknou a zračí se v nich prvotní vyděšení. "Ne, pardon, tak hrozné to není." zavírá je a dlaněmi v uklidňujícím gestu pohybuje nahoru a dolů. "Jen jsem se v prvním momentě vyděsil." jeho příjemný hlas se snaží nereflektovat evidentní emoce ve tváři, aby se i nám srdce nerozběhlo jako splašené.

Zrovna jsem se chystal vyslovit jaké máme štěstí, že bouřka nevyřadila elektřinu a sahal jsem po vypínači lampičky na stole, ale on mě tím zaráží, nabystřuje všechny mé smysli, ztuhlý vypadám jako malá Socha Svody, neboť druhou rukou jsem dělal něco jiného, hledím na příchozího a vnímám jak na mě jdou mdloby, pomalu mi dochází, že z kuchyně si nepobrukuje lednička, proud vypadl, noc postupuje.

Kafař nechá kafe kafem, už nedokončí loknutí, zná svého přítele téměř třicet let, zná smrt, zná mě, najde odvahu a zeptá se "A co tě tak vyděsilo?" když se otočí pomalu ke dveřím také stuhne.

Můj nelepší kamarád potřese hlavou a mne si oči. Já přesně vím jaká bude odpověď.

"Ležím si tam v té pohodlné posteli," když on tento náš přítel vždycky tak rád vypráví, obdařený bohatým slohem a vlídným příjemným hlasem se k tomu může uchylovat často. "a užívám si komfortu, pak se otočím na bok a otevřu oči, abych spatřil… šedou nepříliš vzhlednou nádobu… nechtěl jsem panikařit, ale můj vnitřní hlas na mě jasně křičel, že se nemýlím, pro ujištění jsem se naklonil a pátral… ano, nádoba je opatřena štítkem, nerozumím většině slov, ale jméno poznám." Z postele jej vystřelilo uvědomění je dřímal pár centimetrů od urny s ostatky mrtvého člověka, ale na rozdíl od nás stojíce zády ke dveřím se nyní nesnaží srovnat se něčím snad ještě… horším?

"Já jsem vám psal, že setkání by nemuselo být příjemné!" v téměřné tmě se mezi futry se rýsuje silueta a od nočního stolku v ložnici jakoby tlumený plastovým obalem se ozývá mě známý hlas lámanou angličtinou. "Máte jediné štěstí..."

Prosím podpořte tento projekt, moc děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama