Jen jeden krok

3. dubna 2018 v 21:21 |  Téma týdne

Stačí jeden krok a padáš do neznáma. Ano, obklopila mě temnota a já padal a padal, najednou jako mávnutím kouzelného proutku jsem nevěděl odkud vlastně a proč. Černota mě děsila a fascinovala zároveň, připadalo mi, že mě kousnout desítky malých ozubených tlam a poškrábat stovky pařátů s ostrými drápy jako žiletka. Jestli je smrt krok do neznáma a já umírám, není to hrozné, pouze jsem se snažil udržet ruce podél těla, aby do mě nemohla tma zatnout, některé ze zubisek a čekal až tím podivným tunelem prosvištím.



Nespal jsem i jsem nebyl vzhůru, skoro bych se vsadil, že jsem nejprve padal i fyzicky, teď moje tělo pád ukončilo, ale moje mysl či duše v něm pokračovala. Někde v pozadí se mi zjevila otázka, bolel mě dopad? Jak dlouhý byl a kam? Ale ve výsledku mi to bylo úplně jedno.

Tunel skončil a já se ocitl na chodníku, u paty věžáku a zíral jsem na kaluž krve a doslova rozbité, rozfláknuté tělo o beton ani metr ode mě, těžko říct, zda patřilo mě nebo někomu jinému, já si ale byl jistý, že zrovna teď žádné tělo nemám. Zdeformovaný obličej s pokřivenou čelistí, které chybělo několik zubí, jenž leželi poházené opodál, se dost dobře nedal identifikovat. Kolem jdoucí okukovali nebožáka, zastavovali se, šuškali si. Kvílela siréna policejního auta, které jsem rychle přifrčelo a já si uvědomil, že nese na sobě nápis 'devět jedna jedna' a ještě něco. V domnění, že jsem se náhle ocitl tisíce kilometrů od domova, pozvedl jsem obočí. Nechápal jsem to.

Pak se prostředí změnilo a já stál na hřbitově, kolem čerstvého hrobu se shlukli smuteční hosté a pozůstalí, neprohlížel jsem si je, tak vím jen, že byli černě oděni. Zdráhavě jsem přistoupil k hrobu a na připraveném pomníku jsem si přečetl jméno. Bylo moje. Moje vlastní.

Zachvátila mě panika. Umřel jsem. Umřel jsem, vždycky jsem chtěl umřít, protože mi moje existence připadala zbytečná, nedošenec pochroumaný nemocí matky v těhotenství, mrzák, téměř slepý a bezpohlavní kus masa, který málem ožil. Ale když se to stalo, já nechtěl být mrtví, vylekaný, že se to přihodilo možná nějak nevhodně… vážně jsem se jentak rozplácl o betonový chodník? Vůbec jsem nevěděl, co si se svými pocity počít. Sebevražda? Pak jsem nyní za zbabělce? Přehlídl jsem auto? Chudák ten řidič? Vždycky mi na mém životě vadilo, že o mém životě rozhodovali jiní a nenechali mi ho žít podle mě, takže mě přepadala tíseň, nejspíše ani o tomhle jsem nemohl si rozhodnout.

Náhle jsem slyšel jak známý sametový hlas volá moje jméno. Rozhlížel jsem se, ale každý byl příliš zaměstnám pohřbem, ti lidé mě určitě nevolali, neznal jsem jejich tváře, připadly mi cizí a vůbec si mě nevšímali nebo mě možná vůbec neviděli.

Hlas zesiloval na intenzitě, ten jsem znal, zněl jakoby odevšad, natáhl jsem paži a hrozně si přál jít za tím hlasem a ten jakoby mě popadl a vtáhl do dalšího tunelu. Tentokrát jako bych letěl vzhůru, za jasným teplým světlem, místo zubatých tlam mě jakoby obklopovala nekonečná sametová deka.

Konec. Můj let se prudce zastavil. Otevřel jsem oči a ucítil, že mě bolí celé tělo, opět jsem ho měl. První co jsem spatřil byla světla na tmavém pozadí, snad hvězdy a známá trochu šerem zahalená tvář. Oříškové oči vypadaly ustaraně. Muž ve středních letech se podrbal na šedě mírně zarostlé bradě a úlevně potřásl hlavou, ale neřekl nic.

Dvě silné paže mě uchopily a otočily mě o devadesát stupňů. Druhý muž, také mě dobře známý se snažil vybrat si mezi zděšením a nazlobením se. Jeho modré vlídné oči se leskly slzami a jeho karamelový hlas zazněl pln strachu. "Co to prosím tě bylo. Div, že's neskončil tam dole."

První muž mi položil ruku na rameno, takže jsem se na něj znovu ohlédl a uvědomil si, že to za ním, nejsou hvězdy, ale světla města od námi. Jakoby kdyby mě někdo praštil pánvičkou po hlavě a probralo jí to rozsvícením velké žárovky v mém mozku, se mi všechno vybavilo.

Touha po domově. Nový pas. Dlouhý let. Spousta schodů. Život mě nebavil a já si chtěl vybrat jako odejdu. Ale jakmile jsem stál nahoře a uvědomil si, že jsem dorazil domů, přeběhl mi před očima celý můj dosavadní život jako v bych se na něj díval ve velkém sále kina na jednom z těch obrovských pláten. Pak jsem stál hodiny nehybně jako socha a zhlížel na to překrásné město a kochal se výhledem. Dehydratovaný, unavený, kdy ze mě spadla všechna ta tíha… se mi zamotala a jelikož stál příliš blízko okraje…

Silné dlouhé paže s abnormálně dlouhými prsty s černými nehty mě popadly a stáhly zpět. V momentě, kdy jsem se v díky závrati ocitl mimo sebe v mdlobách… "Spatřil jsem svou smrt." Lekl jsem se hned toho co jsem řekl a rychle jsem dodal "Ta nádhera mě ohromila."

Oříškové oči se pousmály a jejich nositel mě poplácal na rameni. Rozuměl. Druhý muž ovinul kolem mě svou silnou dobře vypracovanou, ale stále přirozenou paži a vedl mě ke schodům. "Přišel ses kochat výhledem. Tak si to budeme pamatovat." Taky rozuměl.

"Byl to krok do neznáma." Odvětil první muž a dodal. "Někdy, je krokem do největšího neznáma, krok do vnitra sebe sama."

Zajímavé příspěvky:

- Předchozí k TT: Drahá Česká pošto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Xira Xira | E-mail | Web | Neděle v 17:53 | Reagovat

Pořád tiše žasnu nad tvými články, drahý příteli..

2 thebedlam thebedlam | Neděle v 18:03 | Reagovat

[1]: Děkuji :) drahá přítelkyně, příští týden snad budu mít volněji a napíši další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama