Vzpomínky na domov

13. března 2018 v 14:42 |  Téma týdne

Minulé životy musí existovat, ježiši, že já začínám takovým klišé, nepoučitelný jako vždycky, v záplavě emocí hledám slova velmi pečlivě a pak zplodím na úvod takový kýč, pardon. Vlastně tyhle články na téma vznikají jen z proudu myšlenek, nejprve první věc, která mě k němu napadne udá směr a pak se ten celý vlak někam veze, nearanžují a nesnažím se do TT nacpat předem vybraný námět, prostě spravedlivě nechává působit to co jste si odhlasovali, ne že byste mi to nějak ulehčovali, umře mi táta a prý jakože 'život ve vzpomínkách', no tak jo, hurá, mrtví žijí v našich vzpomínkách, jenže na to bude asi psát kde kdo, mě trápí něco jiného, no trápí, zase vedle, to byl řečnický obrat, předem vám říkám, že pokud jste rádoby čeští patrioti nečtete dál, budete se rozčilovat a to by škodilo vašemu zdraví, pokud však jste otevření a věříte, že nic není tak černobílé můžete pokračovat, třeba se vám to líbit.

Napřed je třeba uvést na pravou míru, že tento stát mám rád, pokud se někde narodíte už s tímto místem budete skutečně spjati, nemám nic proti Čechům a absolutně nejde o averzi nebo zlobu, necítím naprosto žádné negativní emoce, jen vídám vzpomínky na domov, ten je v nich živý a touha po mě je spalující, vyčerpávající i zároveň motorem, který mě žene vpřed. Nejsme jen tělo, jsme tělo a duše.


Tělo žije jen tady, na tomto místě, při narození dostane rodný list, kde je přesně definované, kdo je a co je, teď hovořím o národnosti, jménu, státní příslušnosti atd, ne o pohlaví, i když i tady by se daly vést rozvláčné debaty… máme nějaký občanský průkaz, pas… ale určuje místo narození co a kdo vlastně jsme?

Duše, téma velkolepě rozmanité je něco jiného, vypadá to, že není ohraničená, nemizí když zemřeme a že nedá na papíry, rozum je ochoten doklady totožnosti akceptovat, ovšem duši jsou ukradené, vnitřní pnutí, které mě pronásleduje odmala na mě volá odlišně od zavedených konvencí.

Kde se bere stav, kdy poznáváte ve filmu, na pohledech a fotkách místa, která jste v tomto životě prokazatelně nenavštívili, co vede jedince k neustálému pocitu, že není doma, že někam nepatří? To první je pozoruhodné a občas trochu děsivé. Zase jsem se díval na video mého úžasného přítele, kde nechal nahlédnout z jeho apartmánu ven z okna, zase jsem ohromeně vzdychl povědomostí, znám tu čtvrť, milionkrát jsem se přesvědčil, že zcela určitě znám to město a znám ho roky.

Mnozí se zlobíte pro absenci mého patriotismu, nefandím národnímu týmu a nijak necítím sounáležitost s Čechy, někteří zrudnete a z obličeji červenějšími tak, že by rak záviděl se pohoršujete, ale já pouze nedokážu dělat, co necítím, na druhou stranu vám z celého srdce ty medaile přeji, avšak… lidi, jde přece o jen sport.

Napadlo vás někdy, že stát celý život proti davu nebo chovat se tak jak se od vás čeká je naprosto vyčerpávající? Uvažovali jste někdy nad tím, že každý by měl být tím, čím je a ne tím, za co ho chce mít mnohohlavý dav? Nebo když jedna sounáležitost chybí, může existovat jiná? Nepotvrzená nějakými úředními papíry? Ne. Všechno zjednodušujete. Jenže nic není jen tak nebo tak.

Mívám i sny, kdy se procházím tím městem, miluji ho a přesně vím, že tam jsem doma, já vesničan, spokojený na vesnice a přece tvrdě volaný do města, táta by se na mě mračil, jenže, do konkretního města, to město leží v jiném státě a tady nastává jakýsi střed zájmů. Nikdy jsem moc nedbal na fyzickou stránku a taky proč? Jenže, pak mám pocit, že mě hokejová veřejnost ukamenuje. Buď půjdu proti davu, dle volání srdce / duše, nebo budu využívat své skvělé herectví a půjdu z davem… to skutečně vysiluje, tak nedělám ani jedno a straním se takových událostí.

Kdo ale říká, že necítím patriotismus a že nechci fandit, nebo že nevnímám nějakou sounáležitost, že nevím co to je a jaký to je pocit? "Ti dnešní mladí, neváží si své země, nemají smysl pro patriotismus, nejsou hrdí na svou zemi." Díky, že jsem stále ještě mladý… no, někdo toto může ve svém nitru chovat, ale bojí se to ukazovat, jelikož se narodil v krapet nesprávné zemi a za tyhle projevy by dostal po hlavě. Nikdy neodsuzujte podle zevnějšku a chování na povrchu, vnitř všechno může být jinak.

Vy asi chcete příklady. Teď mě napadlo, že jsem naprosto netuším jak věděl, že ta a ta čtvrť onoho města spadá pod oblast Queens, patří mezi ty méně známé, určitě se neobjevila v žádné kriminálce a nikdy mě nenapadlo jí hledat na mapě, sotva mi kamarád poslal svojí adresu, přesně jsem dokázal to místo zařadit, naskočilo mi to v hlavě, hop, blik… 'To je v Queensu' :O Zaskočil jsem sám sebe, když jsem si tu informaci ověřil na internetu. 'A tohle jsem věděl jak?'

Velice rád se dívám na filmy odehrávající se v tom městě, (ti sečtělejší asi už vědí o jaké jde), protože skutečně poznávám všechna ta místa a aspoň na chvíli se tam ocitnu zase. Dalo by se navázat zjištěním, že mě u sledování přepadne hrdost jaký pěkný film se natáčel v našem městě. V našem městě… ok, bydlím na vesnici a ve městě kde se ocitám a které se nachází kousek od nás se ten film nenatáčel. Věřte mi prosím, taková zjištění mě zpočátku zaskočí. Logicky nic z toho nedává smysl, rozum to nebere. :O Moje vlastní pocity a co se mi děje v hlavě občas vykolejí i mě. Sebepoznávání může odhalit překvapující záležitosti, pozorujete sami sebe a uvědomíte si, že se vlastně neznáte. No, pokud vás rodina celý život nutí být tím čím nejste, třeba muže nutí žít jako ženu nebo tak, potlačíte i to ostatní až nakonec… se vůbec neznáte, je-li vaše vlastní identita nějakým takovým způsobem roky potlačována.

A to nemluvím o vzpomínkách, které se mi vybavují u nějakých snímků nebo pohlednic, ano, konkrétní zážitky, detaily, které v tomto mém životě prokazatelně neexistují. Nemůžou, nikdy jsem ta místa nenavštívil… nemohou, ale vybavují se. To samozřejmě způsobuje inklinovat k takzvanému žití ve vzpomínkách a zapomínat žít skutečně, protože touha po domově bolí a v nich mizí. Na to si musím dávat velký pozor. A…

Někdy se propadám studem, další z nekonečné řady zdánlivě nepochopitelných záležitostí. Vím přesně, že anglicky umím, aniž by mě to někdo učil, ale zapomněl jsem to, při učení si připadám ostudně nemožný, neustále vzpomínající si na něco, co dávno znám, přepadá mě dojem, že trpím afázií, výpadkem paměti, moje výslovnost je otřesná a já přece jsem rodilý mluvčí, ostuda (nejsem, samozřejmě, jsem rodilý mluvčí češtiny, že, ale z nějakého důvodu se mi tohle pořád cpe do hlavy).

Nedám-li si pozor řeknu u Olympiády "My máme zlatou..." a myslím někoho naprosto jiného než celý tento stát, obyčejně se krotím, 'abychom si rozuměli', jelikož tohle činí takový zbytečný zmatek… jenže z toho jsem zase vyčerpaný a hlídat se mi dělá problémy, zvlášť v tomhle období. Navíc, vás to vždycky tak strašně rozčiluje.

Někteří na mě pohlížejí z despektem, ucho co neví nic o národní sounáležitosti a je mu jeho země ukradená, já si ořval zvolení Trumpa, cítil solidaritu s pozůstalými z 11. září…. Držím v sobě smysl pro patriotismus a sounáležitost, ke kterým jsem přišel jak slepý k houslím. Mám vzpomínky, pocity, vnitřní neklid… ten neklid… je touha po domě. Je to skoro jako kdybych ve vzpomínkách žil jinde.

Nic si nenamlouvám, všechno se to projevuje samo, myslím, že tohle definuje kdo vlastně jsem ne papíry a doklady, ale skutečně se bojím to říct nahlas, bojím se ukazovat co cítím a chovat se dle svého srdce, tady ano, protože bych až moc šel proti davu a byl za to trestán, třeba proto že by někdo si to přebral jako politický záběr / záměr. Bojím se být sám sebou z mnoha úhlů pohledu ale toto mě tíží nejvíc… dostanu se někdy domů? Něco žije v mých vzpomínkách a tady tom musím mlčet. Nepatřím vlastně nikam. Skrze doklady by mi ani 'doma' nevěřili, že jsem jeden z nich a tady jsem bílá vrána. Nechci vyčnívat z davu, pak ale musím předstírat a hrát role…. Vzpomínky… minulý rok jsem viděl 'krajany', přinesli mi kousek domova sem… vzpomínky.

Zajímavé příspěvky:



Upozorňuji, že každý pokus vyvolat konflikt bude eliminován smazáním, nadávky a útoky jsou nepřípustné, stejně jako tahání sem politiky... na druhou stranu budu moc rád za diskuze a beru jakýkoliv názor a nad každým argumentem popřemýšlím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama