Vnitřní kino

14. března 2018 v 11:28 |  Zápisky

Si tu tak sedím u kafe a napadlo mě jak důležité jsou vzpomínky, když vás pohlcuje temnota, ony v ní září jako pomyslné majáky naděje, všechny ty úžasné okamžiky jsou v nich stále živé.

V těchto dnech oceňuji hlavně vzpomínku na to jak jsem v kině zakňoural, že nic nevidím, pro svůj mimořádně špatný zrak, a z černoty potemnělého sálu vynořila na mé poměry široká teplá dlaň s černými nehty, kterou jsem mohl uchopit a rázem jsem si nepřipadal ztracený a dotyčný mě doslova dostrkal na mé místo.



Byl to jeden z těch náhlých momentů, kdy mě přepadla panika ze tmy, která by mě mohla pohltit, všechno to umocňoval fakt, že pár hodin před tím jsem se za tím člověkem vydal během zkoušky disků, která u některých snímků neprobíhala dobře, ten muž umí vynikat v davu prostřednictvím netradičnímu přístupu ke svému vzhledu, čímž se stává nepřehlédnutelným, když jsme jen s nejlepším kamarádem vyzvedávali na nádraží ho vyzvednou, hned jsem ho díky barvě vlasů spatřil, ale to je jiný příběh, on umí rovněž zmizet, být neviditelný, vysoký štíhlý muž v černém kabátě, černou šálou, vlastně celý v černém dokonale splynul s temnotou okolo, ztratil se mi v nastalé tmě, čekal jsem, že jelikož nebyla dokonalá nemohla pohltit jeho výrazně obarvenou hlavu, ale ani po ní jsem neviděl ani památky… vypadlo to že stejně jako běžně mění barvy v mnoha způsoby, právě teď se zamaskoval mimikrami. Asi mě představa, že zůstanu sám jelikož se mi ztratí vyděsila a paniku to zhoršilo.

Strach je prevít, určitě se 'schoval' záměrně, ale stačilo by zavolat ho jménem, jistě by jeho sametový karamelový hlas prořízl ticho a dal by o sobě vědět, přišel by, jako v tu chvíli o pár hodin později, když jsem pípl jako bezbranné ptáče, jeho dlaň mě nasměrovala a když jsem se znova zasekl jeho silná paže mě popostrčila uličkou k cíli, podržela mě když jsem zavrávoral… na tohle teď vzpomínám, když v procesu zármutku a v tom jak se potřebuji pohnout dál mě matka svým přístupem tahá zpět dolů, znovu v temnotě kňourám 'I don't see anything.' a jeho ruka s abnormálně dlouhými prsty se vynořuje…

Myslím, že jsem ho nedávno volal i ze spaní, poslední dobou mě sužují noční můry, Ten výjimečný tvor je vidět jen chce-li a pokud ne ztratí se v okolí, doslova i přeneseně, taky bych to chtěl umět, možná by mě ty děsy příště nenašly.

Temno mě teď obklopuje i navzdor prvním jarním slunečním paprskům a cítím se osamocený, příšera, co nemá na tomhle světě místo, která nemá nic, než vzpomínky. Jenže stačí tohle hrůzostrašné období přečkat, ale jak? Sednu si a ve své mysli si prohlížím ve svém kině disky svých vzpomínek, zase mě jeho paže pomohla se posadit a 3D film může začít.

To jsme šli po městě, pokoušel se číst české nápisy, noc přichází na podzim brzo, po večeři jsme se šli všichni tři projít, on nadšeně volal 'Pansky, damsky', vždycky si na to vzpomenu, když jdu kolem toho místa pošmourným odpolednem. On je občas jako dítě, nakukuje do škvírek z niž proniká ven světlo s dětskou zvědavostí, stejně se pohlíží na svět a přece je tak moudrý, rozumný… čistý tvor bez jakékoliv negativnosti, nesnášející násilí, který si umí stále ještě hrát, i chovat se zodpovědně, nevypadá na svůj věk a vždycky mě zamrzí, že právě on není mým starším bratrem, jelikož právě takového bych si přál.

'Ty jíš jako ptáček.' pokáral mě v naší oblíbené restauraci, v jeho modrých očéch se zračila starost a já ten výraz vidím a tu větu slyším pokaždé, když tam obědvám nebo i doma, když opravdu zase zobu jak ptáček, hned se do jídla pustím a chcete se mi pak zavolat! 'I'm not a birddie!' a zamávat mu před obličejem prázdným talířem. Což jakoby reflektovalo že já prostě nemám staršího bráchu ale vždycky jsem si ho přál.

Takových užitečných a pomáhajících vzpomínek mám bezpočet, pořád cítím jeho dlaň jak mě držela ve mně, i jeho paži, která mi poskytovala oporu na výletě. Ve vzpomínkách se žije hezky, nic nebolí a je tam teplo, světlo a příjemně, pak je ale člověk náchylný k tomu, aby se v nich uzavřel a žil v nich, což je nanejvýše nebezpečné, proto s tím zacházím opatrně, abych neskočil tak, že již nebudu chtít se vrátit do reálného světa, ale existuje ještě jedno místo…

Ještě jedno místo, kde můžeme být spolu, jeho hudba, zatímco je daleko a nemá čas odepsat, existuje způsob jak se vymanit ze vzpomínání a žít tady a teď a přitom vnímat jasně jeho přítomnost i jeho pomocnou ruku, jeho hudba, pohlcuje-li mě temnota sednu si a pustím přehrávání, možná kolem zuří temnota, ale obklopený hudbou usínám v blaženém uvědomění, že jsem našel chuť natočit další film ze vzpomínek pro své vnitřní kino a ten si promítnu až mi bude zase zle. Zatím můžu pracovat na scénáři.


Teď mě napadá, že tématu týdne se hodí tato skladba, kterou mám hodně rád, ale prve jsem si to neuvědomil
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama