Měl babičku na peřiňáku...

17. března 2018 v 17:14 |  Zápisky

O smrti přemýšlím často, matka to v jednu dobu brala jako sebevražedné sklony, neříkám, že nemyslím i na tohle, ale nic není tak jednoznačné, hloubání o smrti patří k mystice od pradávna, člověk, který na smrt myslí a přemýšlí o ní ještě nemusí chtít svůj život ukončit. Smrt je pro mě teď aktuální také z důvodů dvou pohřbů v rodině, už jsem říkal, že mi nedávno zesnul otec ale týden před tím jsme pochovali mého prastrýce nebo co to bylo mého, no manžel sestry mojí babičky, vždycky jsme o ní mluvili o tetě M. On byl strejda K. , tak soudím z toho, že prastrýc…

Nechci vás nudit komplikovaností naší rodiny, pouze mi dnes něco vlezlo na mysl, mrtví žijí v našich vzpomínkách, pro naší rodinu je tohle těžké období, prarodiče k nám teď často, jak jsme tak seděli, začalo se o tom, že prateta si již vyzvedla urnu a má jí u sebe, asi doma. Zrovna nedávno jsme se s kolegyní na tohle téma bavili. Hned mě ten rozhovor vytanul opět na mysl, zvláště po té, co matka a babi nezdráhali otevřeně debatovat o tom, že hrob se bude 'asi dělat až v létě… za lepšího počasí.'



Byť se takové rozpravy mohou zdát morbidní, někdo by se třeba mohl ptát proč jsme s kolegyní tohle probrali, jenže musíme si všichni uvědomit, že ve výsledku tohle vlastně není jentak, ne že by nějak představa otce v dóze na polici extrémně děsila, musel jsem se nad tím zahloubat, v internetových diskuzích, třeba mezi maminkami, ne že bych byl maminka, se na toto téma zakládají obsáhlá vlákna. Myslím, že je to přirozené a dobré o tom mluvit ale…

Mít či nemít popel rodinného příslušníka doma už je strana druhá a nedělám si legraci, když tvrdím, že je potřeba to skutečně dobře promyslet a provázanost se vzpomínkami, místem a vůbec celou vaší existencí je nepopiratelná. Na tu netovou diskuzi jsem zabloudil omylem, jsem takový tvor, který rád zjišťuje jak co funguje a tak jsem odvážně před pohřbem študoval vše kolem žehu a centy odkazů mě zavedly tam. Byl jsem docela překvapený.

Jak jsem ty příběhy pročítal, ne nejsem psychopat takže semtam se mi hrnuly slzy do očí, uvědomil jsem si spoustu věcí, nikdy se mě tohle netýkalo, tak jsem z tohohle pohledu o smrti nepřemýšlel, děda odpočívá na hřbitově, asi měl rakev, tedy pohřeb do země, nevím, byl jsem malý a ani nevím zda jsem tam byl či ne, spíše ano nenapadá mě nikdo, kdo by mě hlídal… teď když 'mi tohle hrozí' prostě jsem chtěl tu diskuzi přečíst, tak se dělo už pár sní nazpět…

Z hlediska feng shui je ponechání si urny doma velkou chybou, cokoliv negativního vysává vaši energii a špatně ovlivňuje čchi, tady se asi někdo může zasmát, že nejde vlastně o negativní záležitost, že tom nic není mít něco takového doma, nebo že na takové nesmysly jako fang shui nevěří, ale…

Lidé se samozřejmě dělí na dvě základní skupiny, ty co to odmítají a nikdy by si domů urnu nepřivezli a hned ji uložili na hřbitově a na ty, kteří tak bez okolků učinili. Jako dědeček oné kolegyně, měl babičku na peřiňáku.

Nebudu zde rozebírat důvody, proč se někdo rozhodne urnu si nechat, vlastně mě ani nezajímají, jsem tak tolerantní bytost, že toto nechávám na každém aniž bych se tím nějak zaobíral, zaměřil jsem se na to, co pak… když už tam ta dóza stojí. Zaujal mě příspěvek paní, která vypověděla, že její dědeček si také ponechal babičku, na polici v obýváku, paní či možná slečna popisovala jak když té místnosti vždycky přespávala naplňoval jí naopak velmi příjemný pocit a pocit bezpečí, snad zmínila i pocit tepla, útulno a pohodu, babička pořád byla s ní. Následující příspěvek hovořil o něčem naprosto jiném...

… psalo se mě v něm totiž o tom, že milý zesnulý skončil snad bývalé spíži, někdo jiný zase vypověděl, že v kůlně, ve skříni a tak podobně, jelikož naprosto nedokázali existovat z ostatky v jedné místnosti, jedna z maminek skladovala urničku své malé dcerky v šatníku, v šatní skříni na polici, nevyndala ji ani z toho zdobného obalu, do které ji uložila pohřební služba. Většina lidí se v pokoji s ostatky necítila dobře, dokázali přítomnost urny akceptovat, ale nikdy už se nedokázali cítit v té místnosti úplně pohodlně. Oproti tomu, já myslím, že slečna trochu trolila, ale nevím, jedna diskutérka dokonce přítelův popel ochutnala. Někdo z těch, kteří by ostatky doma nesnesli je ponechali přes noc, do uložení na hřbitově, v autě, paní byla schopna dokonce dózu podržet, zvědavá jak lidský popel vypadá ji otevřít, ale domů by si ji nikdy nevzala.

Hodně jsem o tom přemýšlel, jsem zvyklý analyzovat své pocity a jsem přesvědčený, že kdyby popel rodinného příslušníka nebyl umístěn do mého pokoje, dokázal bych v tom domě existovat, už méně jsem si jistý tím, že bych tam dobrovolně trávil čas, ne, blízkost smrti mi nevadí, jsem ale jeden z těch vysoce empatických lidí, kteří vnímají více než jiní a instinktivně nevnímá toto jako v pořádku a 'něco' mi na tom nesedí. Navíc…

Dokonce bych snad řekl, že mě mám rád hřbitovy, svým způsobem mě uklidňují, na druhou stranu tam vnímám pocity, které bych doma zažívat zrovna nemusel, byť nic není tak silné jako v případě úmrtí jako takového, přítomnost smrti je na místech, kde je někdo pochován evidentní, je tam smrt vnímat, je tam přítomná, pokud k to dané místo slouží nebo sloužilo k pohřbívání nijak mě to 'neznervózňuje', konečně, na hřbitově toto očekávám a 'počítám s tím'. Nevadí mi procházet se mezi hroby, miluji to především na dušičky, hřbitov je skvělé místo na rozjímání a meditaci. Dokáži se 'vyrovnat' i z hroby na zahradě, byť znám osobně jen to, že mi máme 2 hrobečky domácích mazlíčků, nijak nevnímám ani toto nijak negativně, tu smrt či jak bych to nazval tam neustále vnímám, o po těch více jak pěti letech, přesto… je to v pořádku… ale…. Chceme něco takového vnímat v obýváku? Patří to tam?

Nepohoršovalo by mě to. Pokud se matka rozhodne po dobu výroby památníku nebo do termínu uložení, které se mohou lišit, otce mít doma, určitě neudělám hysterické scény, vnímavější jedinec se však může potýkat s něčím více než jen s nepříjemnými pocity, budu-li citovat z fóra: 'Měla jsem neustále pocit, že za mnou někdo stojí, když jsem šla noci na záchod.' , 'Nepříjemné pocity, že nejsem v domě sama zmizely, když jsme urnu uložili do hrobu.', 'Každou noc mě po dobu, co jsme doma urnu měli, pronásledovaly zlé sny.', 'Myslela jsem si, že to zvládnu, ale naprosto jsem to nedávala, neustále jsem měla pocit, že se na mě někdo dívá, ale byla jsem doma sama.' jasně, může pracovat psychologie a působení představivosti, mrtví a mrtvá těla, ostatky obecně jsou od našich dětských let spojovány se strašidelnými příběhy a nočními můrami, ale stejně… a co teprve člověk tak empatický jako já… nikdy opakuji nikdy si silně emaptický a vnímavý člověk nemůře být jitý jak na takové záležitosti za reaguje… raději bych s urnou v jednom domě neskoušel existovat, přestože filozoficky i rozumově jsem s tím zadobře, pro mě je to jen popel, nepodstatná věc, nedůležitá a vůbec ne strašidelná či (jak někteří namítají) odporná na to aby byla uchovávaná doma ale….

No, nebudu tu chudáčkovat. Za mě však bude ten obývací pokoj, tátova pracovna tím navždy 'znehodnocen', vždycky už by tam byla cítit 'smrt', jenž by nebylo možné nějak odstranit, tohle nevyvětráte, ještěže ne každý je takto vnímavý a většině návštěv po uložení urny do hrobu nic nějak 'špatně' připadat nebude, ale… myslím, že mrtví mají žít s námi ve vzpomínkách, nikoliv být s námi jako popel na polici v našem obýváku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 17. března 2018 v 20:33 | Reagovat

To není jednoduchá volba, ale diskuze mamin na mateřské bych si do hlavy nebrala. Myslím, že se zbytečně nervuješ dopředu.

2 thebedlam thebedlam | 17. března 2018 v 20:42 | Reagovat

[1]: To je moc príma poznámka, až na to že se tím nijak nevervuju, jen nad tím občas přemýšlím a to zcela beze stresu nebo nervů a dávám to do éteru k přemýšlení ostatním. Nemám z toho žádné nervy. Nejhorší je se předem vystrašit :-! a pak mít s tím problémy kvůli tomu, že si něco vsugeruješ. :-D Tomu se zdálky vyhýbám, jen si tak uvažuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama